Blog drAka

Minulý týden, po čtyřech týdnech, osmi nočních službách, jsem byla opět ve stadiu, kdy mě ze stresu z práce všechno bolelo, stran empatie k pacientům jsem jela na bazál. Zoufalý výkřik na sociální síti mi pomohl uvědomit si, že mám hodně rychle aktivovat bezpečnostní mechanismy.

Co se to teda vlastně dělo?
Syndrom vyhoření. Stav, kdy jsem neskutečně unavená, bolí mě celé tělo, nechci už nikoho poslouchat, na nikoho sahat, chci jen zalézt někam pod kámen a umřít. O burnout syndromu (nejen u) zdravotníků se v médiích samozřejmě mluví pořád a neustále. Něco jiného je to zažít. Já osobně jsem došla do stádia, který pro mě byl treshhold – začala jsem nenávidět pacienty – dvakrát. Jednou mě z toho dostaly antidepresiva a psychoterapie, podruhé chodit bušit do pytle do fitka bojových sportů. Jsem ze zdravotnické rodiny, věděla jsem, jak vypadá práce ve zdravotnictví. Ale i tak jsem se tomu nevyhnula. Vždycky, když se dotknu hranice, si říkám, jaké preventivní kroky by se měly udělat, aby tohoto byli ušetřeni kolegové nastupující nově do zdravotnictví – nejen lékaři, ale i nelékařský personál – sestry, sanitární sestry, fyzioterapeuti, lékárníci…

Tak za prvé je strašně důležité začít už pregraduálně. Seznamovat studenty s reálnými situacemi, se kterými se dostanou v praxi do styku a učit je, jak to řešit. Ideálně by to měli dělat lékaři a zdravotníci z nemocnic z periferie a sociálně vyloučených oblastí – přece jen pan docent, který celý svůj profesní život strávil ve fakultní nemocnici, moc neví, o čem práce na urgentním příjmu je.

Za druhé by se studenti měli naučit, jak pečovat o svoje duševní zdraví – a to hlavně po praktické stránce, pod vedením psychologů a psychoterapeutů, a to ne jednou přednáškou za celé studium, ale opakovaně, po celou dobu studia.

Za další, a to beru jako zásadní věc, by se měl změnit způsob výuky a zkoušení. Studenti zdravotnických oborů by neměli být šikanováni vyučujícími a zkoušejícími. Každý, kdo prošel studiem lékařské fakulty, ví, co mám na mysli. Studovat zdravotnický obor jde po většinou velmi empatický člověk, který touží lidem pomáhat. To, jak nás semele studium, kdy se z nás na konci stanou průtokové ohřívače informací, víme do detailu genetiku cystické fibrózy, ale už nevíme, jak mluvit s pacientem, že sestra je kámoš, ne žrádlo, to je prostě špatně.

Další důležitý krok je dlouhodobá a cílená péče o zdravotnický personál.  Moc se mi líbila poznámka jedné mé twitter kamarádky: pečující potřebují, aby se o ně pečovalo. Tohle vystihuje v podstatě vše. Tak za prvé adekvátní finanční ohodnocení pracovníku ve zdravotnictví. Ve zdravotnictví pracují převážně ženy. Nemohou ale jet jednu směnu v práci a druhou doma. Je třeba, aby ženy ve zdravotnictví měly dostatek financí, aby část povinností mohly delegovat na někoho jiného – chůvu, paní na úklid…

Ok tedy, ale proč to nezajistí manžel, či někdo jiný z rodiny? No protože to mnohá z nás zkoušela, ale takhle to prostě nefunguje. A enormní počty rozvodů zdravotníků jsou toho důkazem. Navíc musíme být adekvátně ohodnoceni, abychom nemuseli pracovat přesčas či si brát úvazky jinde, abychom si vydělali tolik, kolik potřebujeme k zajištění našich životních potřeb.

Dalším důležitým poznatkem je, že zdravotník má mentální a fyzické kapacity na to starat se pouze o určité množství pacientů. V dnešní době je systém plateb od pojišťoven nastaven tak že, abychom vydělali, musíme ošetřit velké množství pacientů. Nejvíc dostaneme za první vyšetření pacienta, který je u nás poprvé. Ale takhle to vůbec v reálu nefunguje! Pacienta musím poznat, musím si ho vyšetřit, obvykle s ním komunikuji i mimo ordinaci (mailem, zprávami). Péče o pacienta není pásová výroba a za těch tři sta korun, co dostanu za kontrolní vyšetření, se to pořádně fakt dělat nedá.

Taky je velmi důležité, abychom si nejen my zdravotníci uvědomili, že péče o pacienta je týmová práce. Není to one man show ( jj, myslím tím syndrom pana profesora). Nejsem to já, jako primář, kdo má zásadní podíl na tom, že je pacientovi lépe. Já bych nic nezmohla bez sekundáře, který o pacientovi ví víc než já, o sanitární sestře, která je s pacientem v podstatě pořád a na jejích pozorovacích schopnostech závisí, jestli včas zachytíme zhoršení stavu. Tohle je ale opět na edukaci studentů, nácviku práce v týmu, spolupráci, práce s vedoucími pracovníky atd.

Za čtvrté je třeba, aby se pacient naučil o své zdraví aktivně pečovat sám. Ale to je kapitola sama pro sebe a o tom někdy příště.

Díky že jste dočetli až sem. Vím, že to jsou jen výkřiky anonymního účtu z legrační sociální sítě, ale třeba, když budeme opakovaně poukazovat na problémy, se to zlepší.

Možná. 

drAK