Celý svůj profesní život se zabývám terapií bolestivých stavů pohybového systému. Samozřejmě že v rámci vzdělávání nám říkali, že je rozdíl v prožívání bolesti u žen, mužů, dětí, seniorů, ale až poslední dobou mi začíná docházet, jak moc je jiná bolest u mužů a u žen. Ten „aha moment“, kdy jsem si uvědomila, jak moc je to jinak, byl díky tomu, že se ta problematika začala týkat několika mých milých přítelkyň, které mám moc ráda a nechci, aby trpěly.
Nejdřív trochu teorie – asi to bude dost nezáživné a složité, ale zkuste to alespoň trochu pochopit. Bolest je subjektivní vjem – jde o vyhodnocení dráždění nervových receptorů. Pokud dojde k překročení určitého množství podnětů, dojde k tomu, že podkorové struktury mozku uvolní tuto informaci do mozkové kůry - a my to začneme vnímat jako bolest. Hladina tohoto prahu není stálá. To znamená, že ten samý stimul u někoho nevyvolá nic, u jiného bolestivou reakci. Dokonce u toho samého jedince stimul někdy bolest vyvolá a jindy ne.
Bolest má navíc velmi zásadní psychickou složku, a proto je u akutní bolesti je velmi důležité, aby byla dostatečně zvládnutá. Klid, tlumení bolesti, a co je důležité, dostatečný čas na regeneraci a analýza příčiny vzniku bolestí. Pokud se toto zanedbá, může dojít ke snížení prahu, kdy dráždění nervových zakončení nociceptorů mozek vyhodnotí jako bolest. To znamená, že to, co jsme předtím v podstatě nevnímali, nyní bolest vyvolá. A další, snad asi nejdůležitější věc – začneme se bát, že to zase bude bolet.
Ženy provází bolest po většinu jejich života. Klasickou, opakovanou bolestí je menstruační bolest. Holčička se stává ženou, a místo toho, aby při menstruaci měla klid a možnost odpočinku, eventuálně je jí umožněno s bolestí pracovat, vyhodnotit možnosti prevence opětovného vzniku, dostane analgetika a hurá zpět do běžného denního režimu. My ženy bolest neustále překonáváme – málokdy si můžeme opravdu odpočinout, poslechnout tento varovný signál – je třeba se starat o děti, domácnost, nemůžeme vypadnout z pracovního procesu. Jsme jak ti křečci v kolečku. Běžíme tak dlouho, dokud nepadneme.
Ono se to ze začátku nezdá – bolest nějak přejde. Bohužel tělo si to pamatuje, nedoléčená bolest se nasčítá, kapku po kapce. Fibromyalgie je choroba, která se projevuje plošnými, migrujícími bolestmi měkkých tkání, je objevuje u žen přibližně po čtyřicátém roce věku. A na tento typ bolesti nemáme žádnou kauzální léčbu, máme analgetika, ale zrovna u fibromyalgie běžně dostupná moc nefungují. Navíc nejen u fibromyalgie, ale i u jiných chronických, recidivujících typů bolesti se přidávají další potíže – poruchy funkce gastrointestinálního traktu, únava, psychické potíže jako změny nálady, ataky úzkosti, poruchy spánku. Takhle napsané to vypadá jednoduše, ale pro mnohé z nás je to peklo.
Co s tím? Po pravdě, nevím. Protože se v tom tak trochu sama vezu. Díky tomu mi dochází určité konsekvence – chápu výsledky dotazníkové studie, kdy až devadesát procent žen trpící fibromyalgií připustilo, že díky nedostatečnému efektu terapie, kterou jim nabízela západní medicína, vyhledalo pomoc v rámci alternativní medicíny. Já, ač zastánce medicíny založené na důkazech, taky nechci do sebe pořád cpát analgetika. Co ale vidím jako zásadní, je prevence – se sebou už nic moc neudělám, ale můžu začít u vlastní dcery – poslouchat její bolest, dát ji možnost regenerace. Pomáhat ji zvládat stres. Nepodceňovat prevenci. Možná to samé můžu dělat i u jiných žen, kamarádek, které jsou na tom v mém věku podobně.